ISIDORUS
Svědectví baptistky o papeži: Ježíš je odpovědí Drukuj
środa, 31 maja 2006, 19:11
Dodał: Jakub Sowiński (Jakub)
Poslední dny v Polsku byly plné papeže. Komentátoři se předháněli ve vysvětlování, co papež chtěl říct, co by říci měl, a proč řekl to, co řekl. V televizních stanicích se předháněli s délkou vysílání a v důležitosti komentátorů. Ptali se novinářů, jak vypadá Benedikt XVI. ve srovnaní se svým předchůdcem, a zda se dostavilo ono jiskření mezi ním a lidmi, nebo ne. Zdali se podařilo papeži přitáhnout mládež a jaký je jeho vztah vůči archivům statní bezpečnosti, když právě v této době polskou církvi otřásají odhalení bývalých duchovních-špionů. Naštěstí samotné přenosy homilií a promluv biskupa Říma bylo možné poslouchat bez překážek. A papež zatvrzele a skoro pořád mluvil o jednom - O Kristu Ježíši.
Joanna Gacka
Joanna Gacka
šéfredaktorka ekumenického portálu Kosciol.pl
„Poselství papeže je velmi kristocentrické“ - řekl jeden z novinářů, viditelně ohromen tímto faktem. Ostatní srovnávali Benedikta s Janem Pavlem II., a přemýšleli, jestli by na setkaní s papežem Polákem nepřišlo víc lidi, nebo jestli by mládež neskandovala hlasitěji, či zda by atmosféra nebyla lepší a co by řekl jeho předchůdce. Rovněž občas překvapeně prohlašovali, že Benedikt XVI. učí základním evangelijním pravdám. Ano, pravě to dělal. Přijel s apoštolskou misií. Vyučoval základy. Dokonce víc evangelizoval, než upevňoval ve víře. Od první homilie pro kněze, kde odkázal na celou pastýřskou aktivitu, která nemá cenu bez opravdové a osobní víry, bez modlitebního života; přes kázaní v deštivé Varšavě, kde zdůraznil, že víra je osobní vztah s Bohem; přes setkaní s mládeží, kde odkázal na Krista-Skálu a vyzval k věrnosti Jeho slovu; kázaní na krakovských pláních, ve kterém popsal křesťana jako stojícího na zemi a hledícího na nebe, hledajícího Boha; až po pronikavá slova v Auschwitz-Birkenau, kde poukázal na to, že každý křesťan je povinen volat k Bohu „Povstaň!“, že má vést modlitební boj, neodbytně prosit Pána o ty nejdůležitější věci. I tento boj má měnit toho, kdo se modlí, aby byl schopen důvěřovat Bohu bez ohledu na okolnosti. Moment! O kom to já, baptistka, vlastně píšu? O katolickém papeži? Ano. Více jak 80 % jeho kázaní se neliší od toho, co by mohl říci i evangelický kazatel. Shrňme si to: - Víra je osobní vztah s Kristem („Víra není pouze přijetí určité sbírky pravd týkajících se tajemství Boha, člověka, života a smrti. Víra tkví v hlubokém, osobním vztahu s Kristem, vztahu opřeném o lásku Toho, který nás první miloval (srov. 1 Jan 4,11) až k vlastní oběti .“ - Homilie na náměstí Pilsudského ve Varšavě). - Pravda je jedna a lze ji najít pouze v Písmu („Nejsou to prázdná slova, napsaná ledaským, nýbrž slova Krista. Nejedná se o naslouchaní ledasjakému člověku, ale o naslouchaní Kristu. Nejedná se o splnění ledasčeho, nýbrž o splnění slov Krista.” - Papež mládeži na Pláních). - Jednota křesťanů je darem Ducha svatého („Je pravdou, že jednotu nezavedeme pouze vlastním úsilím. Jak jsem již řekl loni na setkaní s mládeží v Kolíně, můžeme ji přijmout pouze jako dar Ducha Svatého.“ - Ekumenické setkaní ve Varšavě). - Křesťan se musí soustředit na Bohu („Jsme vyzváni stát na zemi a hledět do nebe - směřovat svou pozornost, myšlenky a srdce směrem k nepochopitelnému tajemství Boha. Máme hledět směrem k Boží skutečnosti, ke které je člověk povolaný od svého stvoření. V ní se skrývá smysl našeho života.“ - Homilie na Pláních.) - Křesťanství je důvěra Bohu, bez ohledu na okolnosti, dokonce i proti lidskému rozumu („Nejsme schopni proniknout Boží tajemství - vidíme pouze fragmenty a bloudíme, kdykoliv se chceme stát soudci Boha a dějin. Nezachráníme tím člověka, ale naopak přispějeme k jeho zničení. Bůh, v něhož věříme, je Bohem rozumu - takového však, který není jen matematikou vesmíru, ale který je jednotou lásky a dobra. Prosíme Boha, a voláme k lidem, aby tímto rozumem-láskou a potvrzením smíření a pokoje přemohli iracionalismus nebo falešný rozum bez Boha, které nás ohrožují.“ - Projev v Auschwitz Birkenau). - Modlitba netkví v „odříkávání modlitbičky“, ale v „modlitebním boji“ - hlubokém vztahu s Bohem, v pokorném a vytrvalém vyzývaní Boha k činu („Vytrvale, pokorně, ale i dotěrně bychom měli volat k Bohu: Probuď se! Nezapomínej na člověka, kterého jsi stvořil! Toto naše volaní je pronikne a promění naše srdce, aby vzbudilo skrytou přítomnost Boha v nás - aby Jeho moc, kterou vložil do našich srdcí, nebyla ztlumena a pohřbena hromadou egoismu, strachu před lidmi, lhostejnosti a oportunismu.“ - Projev v Auschwitz Birkenau). Mohu toho uvést i víc. Takových bodů by bylo ještě mnoho. Samozřejmě může někdo mít i námitky proti těm zbývajícím 10 procentům. Určité jistě někdo i má. Ano, slyšela jsem o korunovaci obrazu Kristovy Matky, růžích, projevech o Písmu a Tradici, o „církvích a církevních společenstvích“, o katolické interpretaci textů o Petrovi-Skále. Vůbec mě to nepřekvapilo. U katolického papeže, to přece čeká každý? Je pravda, že s tím nesouhlasím, jinak byla bych římskou katoličkou. Ale tady ukončeme téma námitek. Před několika týdny jsem byla se členy své církve na několikadenním setkaní pod názvem „zkušenost Božího působení“. Dva baptisti ze Spojených států, kteří za vlastní peníze přijeli sem, aby mluvili o Bohu, říkali, abychom nepřekáželi Jeho působení v našem životě. Jak je radostné pozorovat Bohem vytvořenou skládanku a jak je dobré připojovat se k Jeho působení, místo abychom vymýšleli, „co pro Něho udělat“. Několikrát jsem si tam všimla, že už jsem to někde slyšela, že je mi to známé. Ano, znám to i z encyklik Jana Pavla II. Teď, když jsem poslouchala projevy Benedikta XVI., měla jsem stejné pocity, protože před měsícem na „rekolekcích“ jsme pravě o tom mluvili. O tom, že Ježíš je odpovědí.
Duha nad koncentrickým táborem při návštěvě
Duha nad koncentrickým táborem při návštěvě
papeže Benedikta XVI.
Zvláště silně jsem to pocítila, když katolický papež v místě, kde před padesáti lety jako by nebylo Boha, stál pod duhou, kterou Bůh v té chvíli pověsil na nebe, a mluvil o důvěře, o svěření se a o pokoji, které nesou i v nejhorších okamžicích: „Právě tady se chci modlit v důvěře slovy žalmu, modlitbou Izraele, která je zároveň modlitbou křesťanů: Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku. Na pastvinách zelených pase mne, k vodám tichým mne přivede. Duši mou občerstvuje, vodí mne po stezkách spravedlnosti pro jméno své. Byť mi se dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebudu se báti zlého, neboť ty se mnou jsi; prut tvůj a hůl tvá, toť mne potěšuje. A přebývati budu v domě Hospodinově na dlouhé časy. (Žalm 23, 1-4.6)“ Dnes média píší, že se papež ptal Boha, kde byl, ale nepovšimla si, že také odpověděl: Že Bůh byl v tom „údolí stínu smrti“ spolu s těmi, kdo tam šli. Ale oni si toho nevšimli, protože hledali anekdoty a jiskření. Naštěstí biskup Říma mluví prostým jazykem a důrazně. Je proto naděje, že přes směsku novinářů a komentátorů (nejen) polští křesťané všech denominací pochopili, oč mu šlo. Doufám, že budou podporovat Benedikta XVI. v poukazování na Ježíše jako odpověď na nejtěžší otázky dnešního světa. Já budu! Jestliže můj Pán chtěl právě nad katolickým papežem roztáhnout znak své smlouvy, duhu Noemovu, aby odpověděl na položené dotazy, mně takový znak stačí! Joanna Gacka Autorka tohoto svědectví je křesťankou Baptistické církve v Polsku a hlavní redaktorkou ekumenického portálu Kosciol.pl.