|
Jsou křesťané neviditelní? Tak z vily Velkého bratra vypadla Tereza - a mnozí na internetových fórech zajásali, ta holka jim byla nějak podezřelá. Ano, věřící člověk je dnes rarita, cosi z cirkusu - pokud si ho tedy někdo všimne. V ostatních případech jsou věřící spíše pro druhé neviditelní. środa, 6 kwietnia 2005, 23:02 Dodał: Jakub Sowiński (Jakub) A není se co divit - začíná to třeba už u zákonodárství. Česká republika dodnes nemá uzavřenou smlouvu s Vatikánem, a to jako jediná z postkomunistických zemí, a evropských vůbec. Smutné prvenství. V České republice stále není vyřešen ani vnitřní vztah státu a církve - z restitucí byly církve svévolně vyloučeny, a odluka církve od státu tak není možná. Jednotlivé kostely chátrají, i když jde často o cenné historické památky, protože ze strany státu na spoustu z nich nepřijdou peníze. Ale stejné je to i v kostelech - věřící člověk se zajde do některého z mála otevřených kostelů přes den pomodlit. A myslíte, že si ho nevěřící všimnou? Ačkoliv všude visí cedulky zákaz focení, dodržovat ticho, vypnout mobilní telefony, turisté se nahrnou dovnitř, fotí, povídají si nahlas, telefonují, prostě toho věřícího, který se modlí, naprosto ignorují. A někdy se tak děje i během mší. Protestantští bratři jsou na tom o mnoho lépe, když mají modlitebny přes celý týden buď zavřené, nebo schované v běžných domech. Nebo v médiích. Věřící člověk, většinou nějaký známý kněz jako Tomáš Halík nebo Ivan Štampach, dostane slovo dejme tomu před Vánoci nebo velikonocemi. Kardinála Vlka pozvou maximálně do nějakého kontroverzního diskuzního pořadu, kde se probírá privatizace Katedrály nebo majetkové vypořádání s katolickou církví. Když jsme u médií a televize a filmu zvlášť, tak věřící lidé jsou zde zobrazováni maximálně jako nějaký tradiční folklór nebo kolorit. Že by si někdo dal práci a skutečně se o věřící zajímal, to ne. Ale pak se objeví třeba takový seriál Strážce duší, a člověk nevěří svým očím, když vidí, že kněz v údajně seriálu ze současnosti nosí na hlavě biret, jenž se přestal nosit v 60. letech minulého století. Nebo v jiném seriálu Eden, v části nazvané Zlatá karta, navštěvuje věřící mše, kde ministranti nemají bílé, ale barevné rochetky, a to se ani nekoná nějaká slavnost. Poněkud si za to ale můžeme sami. Podívejte se třeba na bratry židy - když se Česká pojišťovna (nebo spořitelna?) pokoušela znesvětit při stavbě nalezené židovské hroby ve Vladislavské ulici v Praze, byl z toho skandál. Když se někdo otře o téma holokaustu, jsou zde. Ale co my, když se objeví komiks, v němž je Ježíš zpodobněn jako feťák? Usmějeme se, pobavíme se, a když se objeví poslanec z KDU-ČSL, který podá trestní oznámení, máme ho dokonce za blázna. Zní to sice otřepaně, ale chce se mi říct, že za prvních křesťanů by se něco podobného nestalo - za urážku Boha, Ježíše i své víry šli na smrt. Nezpohodlněli jsme ve své víře? Nezparchantěli? Vážíme si vůbec ještě své víry, Boha, Krista? Nejspíše ano... Přemýšlím, čím je to dáno, a napadá mi - dříve jsme museli svou víru hájit a bránit. Svět proti křesťanům bojoval a my se mohli bránit. Nyní nás však svět ignoruje a my stojíme na vlastních nohou. Nemusíme se tolik bránit proti něčemu, ale uvnitř sebe. Sami sebe bránit před náporem konzumismu, televizních sedánků a pohodlnosti. Zvládneme to? Ve spolupráci s naším jediným Bohem? Jan Lipšanský |